Integrace č. 5

České audiovizuální právo normám Evropské unie stále neodpovídá

Česká republika stále nemá v oblasti audiovizuálních médií zákony odpovídající normám Evropské unie. Klíčový zákon o rozhlasovém a televizním vysílání poslanci projednávali tři čtvrtě roku, až ho nakonec ministr kultury Pavel Dostál ze Sněmovny úplně stáhl. Podle Národního programu přípravy České republiky na členství v Evropské unii, který vláda premiéra Miloše Zemana přijala vloni, se přitom v rámci přibližování českých audiovizuálních norem k normám EU nepředpokládají žádné problémy s výjimkou aplikace článku 4 a 5 směrnice Televize bez hranic. Podle původního plánu měl diskutovaný a zatím stále ještě neexistující zákon být od 1. července letošního roku v platnosti.

Číst dál...

Vztahy České republiky a Evropské unie v devadesátých letech

Při sledování a analyzování vývoje vztahů mezi Českou republikou (Československem) a Evropským společenstvím, respektive Evropskou unií je v prvé řadě třeba vzít v úvahu, že nejde o proces jednovrstevný. Příčinou jsou nejen přirozené střídání vlád v letech 1990 - 1998 a změna státoprávního uspořádání, ale i různě volené cíle a schopnost jejich dosažení, odlišný průběh a kvalitativně odlišné výsledky. Důležitou roli hraje také vliv na budoucí směřování vzájemné spolupráce. Všechny tyto roviny spoluutvářejí komplexní obraz přibližování naší země k integrované západní Evropě po pádu komunizmu.

Číst dál...

Evropská vize Václava Havla v dvojím kontextu

V posledních letech, zejména po konstituování Evropské unie na základě Maastrichtské smlouvy a v souvislosti se dvěma Mezivládními konferencemi o reformě EU (1996 - 1997 a právě probíhající), se opakovaně klade otázka, jak dále postupovat v rozvoji evropského integračního procesu, v jeho současném, navzájem podmíněném prohlubování a rozšiřování. Na straně jedné se kriticky připomíná, že dosud nebyly naplněny záměry otců zakladatelů z let 1951 - 1957, na straně druhé se požaduje, aby představitelé členských států EU - nejen přední politici, ale i vědci - připravili nové podněty, nové myšlenky a představy, jež vytvoří předpoklady pro novou dynamiku integračního procesu. Bývalý předseda Evropské komise Jacques Delors tento nedostatek nové motivační vize vyjádřil již v roce 1997 lapidárně: “Ztrácíme dech, nadšení a dlouhodobou perspektivu”.

Číst dál...

Cesta k Evropské ústavě: běh na dlouhé trati s nejistým výsledkem

Diskuze o Evropské ústavě jsou vlastně koncentrovaným výrazem rozmanitých úvah o soudobém charakteru Evropského společenství a o perspektivách jeho dalšího rozvoje. Mezi znalci problematiky v zásadě není sporu o tom, že na současném stupni evropské integrace existuje jednotný právní řád Evropského společenství, který má takzvanou primární úroveň (zakládající smlouvy, smlouvy o přistoupení a asociační smlouvy) a sekundární úroveň (ostatní závazné právní akty). Zároveň je třeba konstatovat, že dosud nebyla přijata žádná ústava, která by v nejširším slova smyslu kodifikovala základní vztahy, jimiž se Evropské společenství řídí.

Číst dál...

Fischerova „osobní vize budoucnosti“

Z obavy před reakcí euroskeptiků přednesl německý ministr zahraničí svou verzi evropské ústavy jako soukromá osoba. Sklidil drtivou kritiku – ze strany eurooptimistů.

“Toto je, dámy a pánové, má osobní vize budoucnosti: směrem od zesílené spolupráce k evropské ústavní smlouvě a dokončení velké myšlenky evropské federace Roberta Schumana. To by mohla být ona cesta!”, uzavřel jeden z nejznámějších německých politiků, Joschka Fischer, svou představu o konečné podobě evropské integrace, kterou za značného zájmu médií přednesl 12. května tohoto roku ve velké aule Humboldtovy univerzity v Berlíně. Jeho zhruba osmistránková řeč vyvolala celoevropskou diskuzi.

Číst dál...

Ever closer constitution?

Evropská ústava - projekt s dlouhou tradicí

Autoři smluv zakládajících Evropské společenství pro ně mohli zvolit termín ústava. Ale nezvolili. Kromě předpokládaného odporu členských států a komplikace ratifikačního procesu byla důvodem i skutečnost, že se evropská integrace omezovala téměř výhradně na oblast ekonomickou. To však nebránilo Evropskému soudnímu dvoru, aby označil zakládající smlouvy za ústavní chartu (případ Les Verts, 1986). V devadesátých letech daly Maastrichtská a Amsterodamská smlouva základ změnám v institucionální struktuře i v expanzi pravomocí EU do oblastí tradičně spadajících do kompetencí jednotlivých států jako jsou obrana, justice a boj proti zločinu. Odstartovaly tak další kolo debaty o evropské ústavě – její definici, struktuře a v neposlední řadě i o jejím smyslu. Záplava knih prominentních autorů věnovaná evropské ústavě tento trend jen potvrzuje (J. Weiller, F. Snyder).

Číst dál...