Rozhovor | Jan Farský: EU není kasička, ale solidarita v praxi. Povodně ukázaly, že to funguje

Evropský parlament schválil 114 milionů eur z Fondu solidarity EU pro Česko po loňských povodních. Jak podle vás tato pomoc reálně dopadá na postižené regiony a co ukazuje o schopnosti EU reagovat na klimatické katastrofy?

Právě tyto peníze skutečně mohou a měly by mít otisk v regionech postižených loňskými povodněmi. Mají totiž směřovat například na opravu poškozené infrastruktury.

Co je potřeba ale zmínit – nejsou to jediné peníze, které EU v souvislosti s povodněmi uvolnila. Osm měsíců poté by ostatně nikdo nejásal, když pomoc je potřeba okamžitě. A ta přišla. Už loni se podařilo s Evropskou komisí vyjednat, že jsme mohli do obnovy přesunout 50 miliard korun z kohezních fondů. K tomu nám už během povodní několik evropských zemí poskytlo materiální pomoc. To není jen symbolika, to jsou snížené škody, a hlavně zachráněné životy. Tedy solidarita EU v praxi.

Fond solidarity byl navržen jako výjimečný nástroj. Dnes ale čelíme nové realitě, kdy jsou extrémní jevy časté. Je podle vás fond stále dostatečný, nebo vyžaduje zásadní reformu – například směrem k prevenci?

Jsem přesvědčený, že je vždy lepší a levnější předcházet příčině než pak draze platit následky. V této souvislosti by si tedy měli všichni uvědomit, že klimatická krize je reálná a musíme podnikat kroky, abychom zmírnili, nebo ještě lépe předešli, jejím projevům. Jinak budeme každý rok řešit extrémní teploty a sucha a vzápětí se můžeme potýkat s bleskovými povodněmi.

Z mého pohledu je Fond solidarity správným a potřebným nástrojem. Klíčové ale je, že není jediným. Administrativní proces, který ho doprovází, je zdlouhavý. Předpokládal bych, že s postupujícími lety a dopady živelných pohrom, budou náklady růst, a tedy se budou požadavky členských států stupňovat.

Vedle finanční pomoci má EU i operační mechanismy jako rescEU. Jak efektivně podle vás tyto nástroje fungují v terénu a kde byste viděl prostor pro jejich zlepšení?

Tenhle mechanismus je funkční nejen na papíře, ale hlavně v praxi. Vyzkoušeli jsme si to oběma směry – když je potřeba, Česko nabízí pomoc a naopak.

Budu se držet příkladu z loňského září, kdy Českou republiku zasáhly ničivé povodně. Prostřednictvím rescEU nám poskytly Německo, Slovinsko, Belgie nebo Chorvatsko stovky vysoušečů, které byly nezbytné pro vysoušení vodou poškozených domovů.

Jako slabinu rescEU bych mohl jmenovat, že funguje na bázi dobrovolnosti, a tak trochu na základě dobrých vztahů. Ale skutečně vidíme, že když se v některém členském státě něco stane, vzájemně si pomáháme.

Jako bývalý starosta znáte potřeby obcí z první ruky. Co by se mělo změnit, aby evropské programy a stát lépe pomáhali municipalitám s adaptací na změnu klimatu?

Nejdůležitější je v tomto kvalitní informovanost a pomoc s novými řešeními. Politici v první linii, starostové, reagují na potřeby společnosti a ty, a pokud nejsou široce sdíleny, realizace je problematická.

A pak jsou tu národní opatření. Dostat například více zeleně do ulic​ se všemi omezeními, které jsou národními předpisy uloženy, je takřka nemožné. Rezignovat bychom na to ale neměli.

Je dnes evropská klimatická a krizová politika dostatečně propojena? Nebo podle vás stále dominuje sektorové uvažování, které ztěžuje efektivní prevenci a reakci na katastrofy?

Zdá se mi, že jsou to pořád dvě oddělené nádoby. Zároveň mám pocit, že se docela dobře doplňují. Samozřejmě bychom mohli přijít s tím, že chceme víc peněz do jednotlivých programů, nebo žádat o zřízení dalších. Ale na druhou stranu nemůžeme pořád čekat, až nám EU vyplatí chtěný obnos. Není to jenom kasička.

Z hlediska české připravenosti – dokážeme unijní pomoc využít efektivně, nebo zaostáváme za státy, které mají větší proaktivní kapacitu v oblasti prevence a odolnosti?

Musel bych se na oplátku ptát, jaká jsou měřítka tohoto hodnocení. Na posledním plenárním zasedání ve Štrasburku jsme schvalovali částky přidělené státům po loňských zářijových povodních, které byly relokovány z Fondu solidarity. A Česká republika dostala nejvyšší obnos finančních prostředků.