Rozhovory z Globsec | Rikard Jozwiak: Tvorba politiky EU mě přivádí k šílenství

Na téma letošní konference „Role Evropy v měnícím se světě“ – jak byste, coby novinář, který reportoval z Bruselu i mnoha evropských metropolí, zhodnotil praktickou schopnost EU rychle a jednotně reagovat na globální krize (od Ukrajiny po Blízký východ)? Dá se říct, že diplomatický a strategický „nástrojový arzenál“ EU odpovídá rozsahu dnešních výzev?

EU vůbec nestačí. Brusel například na Blízkém východě nehraje žádnou roli. Může vydávat prohlášení a snažit se evakuovat své občany z širší oblasti, ale to je tak všechno. Ano, mohly by přijít sankce, ale ty vyžadují jednomyslnost – a právě kvůli tomu si nemyslím, že v dohledné době uvidíme nějaké sankce, které by skutečně něco změnily.

V případě Ukrajiny samozřejmě EU určitou roli hraje – země je sousedem Unie a Brusel jí může nabídnout členství, finanční podporu, přístup na trh apod. Ale i tady je EU při jednáních o příměří nebo míru často mimo hru. Když nemáte skutečnou „tvrdou sílu“, nejste u stolu, kde se dělají tvrdá rozhodnutí. A nevidím, že by si Brusel v dohledné době tuto tvrdou sílu budoval. Evropa je příliš roztříštěná a příliš neochotná tuto roli přijmout.

Za ta léta jste pokrýval nespočet summitů EU i zásadních rozhodnutí. Co podle vás nejvíce ilustruje rozpor mezi ambicemi EU na světové scéně a jejím reálným dopadem?

Upřímně, v posledních letech Unie na summitech nepřijala příliš mnoho rozhodnutí, která by stála za mezinárodní pozornost. Většina z nich je čistě interní – takové ty „bruselské záležitosti“, kterým nikdo mimo tuto bublinu vlastně nerozumí. Třeba dohoda s Budapeští o prodloužení vlastních sankcí nebo to, že Orbán opustí místnost, aby se symbolicky mohlo hlasovat o pokroku Ukrajiny směrem k EU. Pro unijní „nadšence“ jako jsem já je to zajímavé, ale pro většinu lidí je to nepochopitelné. Takže lidé uvnitř EU si myslí, že dělají historická rozhodnutí, ale zbytek světa jen pokrčí rameny.

Na základě svých zkušeností se zpravodajstvím z NATO i EU – myslíte si, že se Evropa stává důvěryhodným geopolitickým aktérem, nebo stále zásadně spoléhá na transatlantické vazby?

Není překvapením, že odpověď zní: ne. Evropa se zatím nestává důvěryhodným geopolitickým hráčem. Stále potřebuje Spojené státy pro jakékoli vážnější vojenské operace a nedokáže se ani vážně postavit Číně – a to ani v oblasti ekonomiky, kde má EU stále určitou sílu.

Co je podle vás největší výzvou pro novináře, kteří se snaží přiblížit tvorbu politik EU širšímu publiku a učinit ji srozumitelnou a zajímavou?

Že vás to přivádí k šílenství… EU jsem studoval na univerzitě, pokrývám Brusel jako novinář téměř dvacet let a pořád mám pocit, že to celé ještě ani zdaleka nechápu. Představte si tedy, jak nepochopitelné to musí být pro běžného čtenáře nebo diváka. Jako novinář se musíte smířit s tím, že vaše pokrytí bude vždy trochu „niche“ – já se například věnuji hlavně rozšiřování EU a zahraniční politice. A jako čtenář musíte pochopit, že nestačí jeden zdroj – musíte sledovat víc autorů, médií i formátů, abyste vůbec začali chápat základy fungování EU. Vyžaduje to čas – a mám obavu, že většina lidí ho není ochotná věnovat.

V roli editora pro Evropu v RFE/RL – jak vnímáte současné poslání této organizace v kontextu boje za svobodné informace a demokratické hodnoty, zvlášť v regionech, kde je svoboda médií dlouhodobě pod tlakem?

RFE/RL je dnes možná důležitější a relevantnější než kdy dřív. Vždy fungovalo jako náhradní médium v regionech, kde svobodná média buď neexistují, nebo jsou pod silným tlakem. Mluvím o zemích jako Rusko, Bělorusko, Ázerbájdžán nebo Střední Asie. A stačí se podívat na naše současné zpravodajství z Íránu – je špičkové a naprosto klíčové pro pochopení situace v zemi.

Je to organizace s 75letou historií a takové poslání se nedá snadno nahradit. Kdyby RFE/RL zmizelo, Západ by musel za pár let vymyslet něco velmi podobného – a bylo by to drahé a zdlouhavé.