Rozhovory z Globsec | Jan Dusík: Náklady na nečinnost budou sedmkrát vyšší než snižování emisí

Evropský průmysl čelí rostoucím nákladům spojeným s energetickou transformací. Z vaší zkušenosti – jak konkrétně lze skloubit klimatické ambice s udržením konkurenceschopnosti a zároveň nezanedbat sociální dopady na regiony závislé na uhlí a jak zajistit, aby zelená cesta nezatížila nejzranitelnější skupiny společnosti?

Kromě toho, že se lídři EU jednomyslně zavázali v Evropském klimatickém zákonu, že EU bude do roku 2050 klimaticky neutrální, je regulace změny klimatu nutností i s ohledem na skutečnost, že náklady na nečinnost a škody způsobené změnou klimatu budou cca 6-7x větší než náklady na snížení emisí. Konkurenceschopnost evropského byznysu a dekarbonizace jsou spolu vzájemně propojené – je to I odpověď na naši závislost na energetických dovozech, která je příčinou vysokých cen energie v Evropě a představuje i otázku naší energetické bezpečnosti a odolnosti. Konkrétní skloubení klimatické ambice se sociálními dopady – ať už z hlediska nákladů tranzice pro domácnosti, či pro řešení transformace uhelných regionů, jsou zohledněny v různých evropských fondech – strukturální fondy, Kohezní fond, Fond spravedlivé transformace a nejnověji také Sociálně klimatický fond, který doprovází zavedení ETS pro budovy a dopravu (ETS2). Tranzice se týká celé společnosti, ale musí být sociálně únosná a nesmí zapomenout především na zranitelné skupiny.

Jako zástupce UNEP jste se zabýval mezinárodními klimatickými dohodami. V Česku často slyšíme obavu, že „příliš tlačíme na pilu“ v oblasti dekarbonizace. Kde podle vás leží hranice mezi ambicí a proveditelností klimatických cílů? Jaké teď zvolit tempo? A kdo ho má určovat tempo přechodu: EU, národní vlády, nebo trh?

Jádrem regulace skleníkových plynů je zpoplatnění uhlíku prostřednictví systému emisních povolenek ETS. Dnes jej zdaleka nemá jen EU, po světě je přes 70 různých systémů zpoplatnění uhlíku, často inspirovaných právě evropským ETS. Cíle klimatické neutrality má již většina zemí světa, ať už jako EU v roce 2050 nebo i dříve, nebo později – Čína 2060, Indie 2070. Pařížská dohoda má za cíl udržet světové oteplení co nejblíže k 1,5 stupni Celsia a každopádně výrazně pod 2 stupni. Náš EU závazek z Pařížské dohody vychází a tlačíme na ostatní země světa, aby take přizpůsobily své ambice cílům Pařížské dohody. Trh nám pomáhá k tomu, abychom snižování emisí prováděli nákladově nejefektivněji, za 20 let fungování EU ETS snížil emise v EU o 50% a vydělal na další dekarbonizaci 200 miliard EUR, což by se z veřejných rozpočtů nikdy nepodařilo. Cíle EU jsou nejen věděcky podložené, ale jejich dosažitelnost je doložena četnými dopadovými studiemi.

Vaše práce pro WWF v Arktidě vám poskytla přímý kontakt s dopady klimatické krize. Jaké konkrétní poznatky by si měla vzít Evropa z vývoje v Arktidě – a promítá se to vůbec do klimatické politiky EU nebo členských států?

Arktida je složitý region. Dochází tam k velmi dramatickým změnám klimatu, což bude mít zásadní dopad na ekosystémy, ale i na obyvatelstvo, infrastrukturu a ekonomiku regionu. Současně změna klimatu otevírá v Arktidě nové plavební trasy (jako je Severní mořská cesta), možnosti těžby surovin nebo rybaření. Je důležité, aby ekonomický rozvoj Arktidy dbal na ochranu tamních ekosystémů, ale i na práva a živobytí tam žijících původních obyvatel. I tomu se věnuje Arktická strategie EU. A je dobře, že se nyní i Mezinárodní námořní organizace (IMO) dohodla na dekarbonizaci paliv pro námořní dopravu, což by se mělo projevit i na nižší zátěži z lodní dopravy pro arktický region. Pro rybaření ve Středním Artickém Oceánu pak platí mezinárodní dohoda, podle níž do roku 2036 není možný komerční rybolov, dokud se nezjistí, zda je zde vůbec nějaka míra rybaření udržitelná.

Evropská unie se profiluje jako lídr v oblasti klimatické diplomacie – ale její vliv často naráží na nejednotnost v zahraniční politice. Měla by EU více investovat do klimatických partnerství s globálním Jihem (např. v Africe) jako nástroje geopolitického vlivu? A může to vůbec realisticky konkurovat čínskému modelu investic?

EU se velmi věnuje jak působení na ambici snižování emisí u svých světových partnerů, tak partnerství ke snižování emisí prostřednictvím celé řady svých mezinárodních programů. Potřebujeme řešit nejen něco přes 6 procent emisí v EU, ale I zbývajících 94 procent emisí ve světě. Naše bilaterální partnerství proto mají v sobě vždy obsažené prvky věnující se klimatu, a to jak omezení emisí, tak pomoc s adaptací. Je to společné úsilí Evropské komise a členských států – jsme tzv. Tým Evropa.

Sílí hlasy, že Green Deal musí být upraven s ohledem na geopolitické změny – válka na Ukrajině, energetická bezpečnost, tlak USA na reindustrializaci. Je podle vás prostor k revizi evropské klimatické strategie, nebo by to oslabilo její kredibilitu a vedení?

Směr cesty je daný a naše dosavadní cíle se daří naplňovat. Z nedávného vyhodnocení Národních energeticko klimatických plánů jednotlivých členských zemí vychází, že evropský cíl snížení emisí o 55 procent do roku 2030 je splnitelný. Současně vidíme, že Čína jednoznačně vsadila na kartu čistých technologií a energií, což je jasný signál o tom, kam vývoj světové ekonomiky bude směřovat. Jde o to, abychom v tomto směru našli své příležitosti a uplatnění na světových trzích a udrželi si naše stabilní partnerské vztahy. A řešení změny klimatu je v souladu s bezpečnostními strategiemi a součástí diskuse bezpečnostních expertů – což se ukázalo i během právě skončené konference GLOBSEC v Praze.

Zaujal vás rozhovor? Na GLOBSEC jsme mluvili i s dalšími hosty:

Rikard Jozwiak: EU policymaking drives me mad